Pokud by v současné době žili tvůrci prvních ryze mechanických automobilů, asi by z dnešních, elektronikou prošpikovaných vozů dostali příslovečný psotník. Zdaleka se už totiž nejedná pouze o systémy jako ABS, elektrické stahování oken či třeba palubní počítače. V současnosti se řada prvků, které byly ještě před čtvrt stoletím ze sféry sci-fi, začíná stávat standardem – připojení k internetu při jízdě, automatický bezobslužné parkování, systém detekce mikrospánku, systém udržující bezpečnou vzdálenost a jiné dnes nabízí již řada automobilů střední a vyšší třídy. V dnešním článku si podrobněji rozebereme detekční systémy zabraňující srážce – systém ochrany chodců a systém předcházení střetů se zvěří.
Jak to funguje?
V podstatě se dá říci, že technologie spočívá ve využití radarového čidla a infračervené kamery, které monitorují situaci a pohyb před vozidlem. V případě, že dojde k detekci, je řidič upozorněn akustickým signálem. Pokud nezareaguje, systém sám aktivuje brzdy. A co víc, technologie by měla fungovat i za zhoršené viditelnosti včetně tzv. bílé tmy a neměl by jí uniknout žádný živý “objekt”, ať už se bude jednat o srnu, zajíce, divoké prase nebo člověka. Jak říká Daniel Levin z automobilky Volvo, která patří na poli detekčních systémů k hlavním průkopníkům: “Radar má kameru ve zpětném zrcátku a měří vzdálenost od předmětů před autem. Zaregistruje všechny stojící i pohybující se předměty, auta i lidské postavy. Systém následně vyhodnotí jejich tvar. Vyhodnotí také vzdálenost, rychlost a riziko střetu. Ve chvíli, kdy ví, že se takové riziko blíží, vyšle varovné signály k řidiči. Nejprve se mu dole na čelním skle rozbliká červená linka, která ho varuje, že je příliš blízko. Současně ho upozorní zvukově, a jestliže nezačne brzdit sám, zapnou se brzdy automaticky.
Proč (ne)mít ve vozidle detekční systém?
Jak je všeobecně známo, vše má své výhody a nevýhody. Nejinak tomu je i s detekčními systémy. Na jednu stranu jde nepochybně o krok vpřed – zatímco řidiči jsou chráněni před střetem airbagy, deformačními zónami, bezpečnostními pásy atd., chodec je velmi zranitelný a i drobné kolize mohou končit vážným zraněním. Na druhou stranu se však již mnohokrát ukázalo, že technologie není všemocná a navíc může selhat (během reklamní prezentace systému pro novinářskou obec se zástupcům švédské automobilky musel hodně zrychlit tep, když se jejich Volvo S60 rozjelo proti návěsu kamionu a místo toho, aby bezpečně zastavilo, do něj v plné rychlosti narazilo).
Dalším problémem pak může být agresivní zásah detekčního systému do řízení. Představme si např. následující situaci: jedeme po namrzlé zasněžené cestě z kopce a ještě do zatáčky, když se nám do cesty připlete zajíc. Detekční systém zareaguje a začne naplno brzdit, důsledkem čehož vozidlo ztratí stopu a lidově řečeno se otočí o strom. Naše otázka bude znít: nebyl by lepší střet se zajícem a případná výměna nárazníku než škoda za statisíce či dokonce zranění? Ve vozidle samozřejmě bez jakýchkoliv pochyb bude fungovat systém ESP, který by měl ztrátě stability zabránit, ani ten ale nemusí stoprocentně fungovat.
Trocha statistik na závěr
Není náhoda, že detekční systémy testuje primárně automobilka Volvo. Zatímco u nás či jinde v Evropě je největší zvíře, se kterým se může řidič potkat, jelen (většinou je to však srna či zajíc), ve Skandinávii je to los. Na rozdíl od jelena či srny je los díky své hmotnosti schopný posádku zabít (z toho důvodu to byla Skandinávie, která přišla s tzv. losím testem). Jen ve Švédsku totiž dojde ročně ke stovkám kolizí s losy, z nichž některé jsou smrtelné.
Ačkoliv přesné číslo není možné zjistit, odhaduje se, že ročně dojde na území EU až ke čtvrt milionu střetů se zvěří. Pokud by se detekční systémy montovaly do všech vozidel, je možné, že by se tento počet snížil až na třetinu. Bohužel i ke kolizím s chodci dochází v dnešním hustém provozu dnes a denně. Mimochodem, kolem 15% všech osob usmrcených při dopravních nehodách jsou chodci, v Asii je to pak ještě více. Už jen to je dostatečná motivace pokračovat ve vývoji moderních detekčních systémů.
