Rámus, smrad a dým – to jsou nejtypičtější problémy související se staršími až velmi starými vozidly bez ohledu na značku. Přesto jich po českých silnicích stále jezdí tisíce a jak se zdá, ani nově zavedená ekologická daň na tom nic násadního nezměnila. Dá se v nejbližších letech čekat změna? Je stáří vozového parku závislé pouze na životní úrovni, či existují i jiné faktory?

Ekologie

Představte si, že je krásný jarní den, svítí sluníčko a vy jedete na kole po zapadlé okrsce. Před vámi se objeví prudký táhlý kopec a vy si řeknete, že nesesednete a celý ho vyjedete, i kdyby vás to mělo stát plíce. Před stoupáním se lehce rozjedete, pak následuje stoupání a vy začínáte blaženě odfukovat. Jste ve třetině, v polovině, jste skoro nahoře. Už už si říkáte, jak úžasné pak bude se spustit z kopce dolů do údolí, kde na vás třeba čeká i nějaké to jídlo. Vaše stehna jsou jako v ohni a plíce téměř před explozí. Už zbývá jen pár desítek metrů, když zezadu uslyšíte zvláštní zvuk. V samé euforii však nevnímáte a soustředíte se pouze na jedno – dojet až nahoru. Čím blíže ke svému cíli jste, tím silněji, dunivěji a majestátněji je slyšet onen zvláštní zvuk. Zbyvá vám už jen pět šest posledních šlápnutí, když v tu chvíli kolem vás projede stará škoda 105l, které se z výfuku valí odporný štiplavý dým. Zadržet dech nedokážete, jelikož máte plíce roztažené do poslední kapiláry. Můžete si jen zoufale užívat toho krásného pocitu, jak vaše tělo zhluboka nasává všechno to olovo z výfuku.

Přestože již existuje platná novela zákona, na základě které je registrace starého vozidla na nového majitele zatížena poplatkem, a určitý úbytek vozidel v takovémto stavu je patrný, stále se po českých silnicích včetně hlavního města pohybuje minimálně pár tisíc podobných automobilů, a to mluvíme pouze o osobních automobilech. Ještě mnohem horší jsou staré nákladní automobily značky LiAZ či AVIA apod. Přepis vozidla nesplňujícího moderní ekologické požadavky je zpoplatněn částkami 10, 5 a 3 tisíce Kč. Největší poplatek musí zaplatit nový majitel vozu, který nesplňuje žádnou z ekologických norem Euro. Zbylé se pak vztahují na normy Euro I a II. Napříč řidičským spektrem je tento postup vesměs vítán, jelikož se tím silnice stávají zdravějšími, bezpečnějšími a plynulejšími.

Bezpečnost

Často se mluví o tom, že z hlediska designu a unikátnosti jsou moderní vozy pouhým odvarem toho, čeho jsme byli nebo mohli být svědky před 30, 40 a více lety. Pokud jde o jízdní vlastnosti, ty se na jednu stranu sice nesrovnatelně zlepšily, na druhou stranu však mnohem více spoléháme na elektronické systémy, automatiku a odtažité přeposilované řízení. Kde však došlo k propastnému zlepšení, je pasivní bezpečnost. Airbagy, deformační zóny a v podstatě i bezpečnostní pásy v dobách ne až tak dávno minulých prostě neexistovaly. Proč zde zmiňujeme hlavně pasivní bezpečnost? V podstatě proto, že ruku v ruce se zlepšením deformačních vlastností vozidla jde i obrovský nárust hustoty provozu a cestovních rychlostí (automobil s maximální rychlostí 160 km/h patří dnes spíše k těm pomalejším, zatímco před 30 či 40 lety se takovouto maximálkou pyšnilo jen minimum vozidel). Proto je tedy třeba bezpečnost moderních vozidel nepodceňovat a vždy spoléhat na to, že nejzákladnějším a nejdůležitějším bezpečnostním prvkem vozidla je vždy řidič.

Není staré železo jako staré železo

Definice slova “vrak” neexistuje. Existují 15 let stará auta (včetně těch renomovaných značek), která nepatří nikam jinam než na vrakoviště. Naopak lze najít vozidla vyrobená před rokem 1990, která jsou s přihlédnutím k designovému a technickému pokroku v perfektním stavu, a to často i přesto, že mají najeto i několik set tisíc kilometrů. Na zmíněné ekologické dani je sympatické i to, že se nejedná o paušální poplatek za stará vozidla, nýbrž o pokus zamezit nákupům a převodům těchto vozidel – platí se pouze za převod vozidla na jinou osobu. Pokud se někdo rozhodne, že si svůj postarší automobil ponechá, neměly by v demokratické společnosti existovat mechanismy, jak mu v tom zabránit. Je však třeba důsledně dodržovat, aby se po silnicích pohybovala pouze udržovaná vozidla s platnou STK.

Divadlo jménem STK

Občas bylo až neuvěřitelné, v jakém stavu byla některá vozidla, byť byla držiteli platné technické kontroly. Problém byl v tom, že až do nedávna do zásahu ministerstva dopravy nebyl problém STK pořídit za drobný úplatek. Přestože již tyto praktiky byly téměř eliminovány, je potřeba zodpovědět si na následující otázku: Je únosné vydržovat vrak? Má smysl jezdit automobilem s nulovou bezpečností, spořebou 13 l/100km, který se v 80 km/h třepe, když “rozumný” automobil, tj. automobil se skutečně platnou STK v provozuschopném stavu, se dá pořídit za ceny okolo 10.000 Kč? Zkuste jen spočítat při dnešních cenách paliv, kolik ušetříte při 5.000 km za rok díky tomu, že nepojedete s vozidlem se spotřebou 13 l/100km ale třeba 6-7 l. Zjistíte, že jen na palivu se vám tato investice za pouhý rok vrátí.

Ještě to bude určitě pár let trvat, ale snad jednou přijde den, kdy se bude průměrné stáří vozidel pohybovat kolem 8-9 let a na stará vozidla se bude dívat s respektem, nikoliv despektem. Staré vozidlo totiž snad jednou nebude znamenat vrak, nýbrž udržovaný veterán, ze kterého bude patrné, že i naši dědečkové a pradědečkové dokázali postavit krásné a spolehlivé stroje.