Název tohoto článku se sice může jevit jako přehánění, bohužel se však v některých případech jedná o krutou realitu. Ta je ještě krutější v tom, že existuje i řada silnic vyšší třídy, které jsou buď ve velmi špatném nebo i katastrofálním stavu (tzn., že akutně hrozí poškození vozidla či nehoda). Vzhledem k tomu, že mrazivé počasí doprovázené častým střídáním plusových a minusových teplot a množstvím sněhu, které v minulých dnech postihlo Českou republiku, ještě zhoršilo neutěšený stav českých silnic, není divu, že řidiči i neřidiči bijí na poplach.

Nepřeceňujme vliv počasí

Dost často se mluví o tom, že po nemilosrdné zimě je třeba se připravit i na nemilosrdně vyhlížející silnice a dálnice a že tento stav je zcela normální. To je sice na jednu stranu pravda, na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že způsob, jakým se cesta opraví a jaké se použijí materiály, hraji taktéž nezanedbatelnou roli. Pokud se například výtluky ve vozovce kvalitně odfrézují a ne jen zalátají, celkový výsledek má mnohem větší životnost, a z dlouhodobého hlediska je i levnější. Řada řidičů si určitě vzpomene, kolik nových dálnic po celé České republice připomínalo spíše tankodrom a po zhruba roce od uvedení do provozu musely být rekonstruovány (např. některé nové úseky D1 z Brna na Ostravu). Dále je třeba říci to, že v řadě zemí, kde je počasí mnohem nevyzpytatelnější a krutější než v ČR, je celková úroveň silnic lepší než u nás. To je případ alpských úseků a průsmyků ve Švýcarsku, Rakousku či Itálii. Celkově tedy nelze situaci zjednodušovat a vinu svalovat na počasí. To svoji roli hraje, nicméně na scéně jsou i jiní herci.

Řidič versus výtluky. Kdo s koho?

Tento souboj lze bez obav označit za nerovný. Vzhledem k tomu, že k odstranění všech závad na silnicích druhých a třetích tříd (nikoliv tedy silnicích vyšší třídy a dálnic) by bylo v Česku jednorázově potřeba asi 50 miliard korun, což je částka, kterou kraje coby noví vlastníci komunikací budou zvláště v době ekonomické krize hledat jen stěží. Z tohoto pohledu jsou na tom dálnice a silnice první třídy přece jen lépe. Výjimkou je však nejstarší a nejzatíženější česká dálnice D1, po níž projede několik desítek tisíc vozidel a která místy připomíná tankodrom.

Boj se stavem českých silnic je bojem donkichotským. V podstatě jediným účelným způsobem, jak výtlukům čelit, je nejezdit vůbec. V tom případě sice jak řidič tak vozidlo vyváznou ve zdraví, o tom, kdo je poražený a kdo vítěz, však není pochyb.

Další možností je se na nepřítele “vyzbrojit”. To znamená pořídit si takové vozidlo, které je vůči nekvalitním silnicím imunní (vozy typu Land Rover, Lada Niva, Jeep apod.). Do jaké míry je toto řešení skutečně řešením je těžké říci. Přestože řidič a vozidlo budou vítězové, s prohrou se bude muset spokojit motoristova peněženka.

Třetí řešení a také to, ke kterému se den co den musí uchýlit tisíce řidičů, je slalom a kličkování v naději, že snad těm nejhorším výmolům uniknu. To je však velmi zrádné, jelikož pro automobil není nic horšího než projet výtlukem ve vozovce při současném natočení nápravy.

Odpovědnost za škodu na automobilu

Pokud dojde při vjetí do výtluku na vozovce ke škodě (proražená pneumatika, poškozené kolo apod.) je odpovědnost vlastníka pozemní komunikace pouze v zákonem vymezených případech – tj. při závadě ve sjízdnosti. Za závadu ve sjízdnosti se považuje taková změna ve sjízdnosti silnice, kterou nemůže řidič vozidla předvídat ani při přizpůsobení jízdy dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Dále pak zákon říká, že je vlastník komunikace odpovědný za škody vzniklé uživatelům těchto komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

Je tedy zřejmé, že zákon vůči řidičům nijak příznivý není. Je sice pravda, že již minimálně jednou došlo u Ústavního soudu k rozhodnutí, že vlastník komunikace musí motoristovi uhradit škodu za poškozené kolo, tomu však předcházel spor u soudů nižších instancí. Zda má praktický, nikoliv symbolický smysl se na soud obracet (zvláště vzhledem k vymáhané částce, trvání soudní pře a nejistému úspěchu) je těžko říci, nicméně i zde je odpověď spíše negativní než pozitivní.

Jednou budem dál, já vím…

Bohužel asi nebudeme. Minimálně ne v nejbližších letech. Nezbývá tedy než jako obvykle zdůraznit spíše defenzivní jízdu a předvídání, a doufat, že to naše auto snad nějak přežije. Stejně tak je třeba si dát pozor na přílišné kličkování při vyhýbání se výtlukům: jednak se jim stejně asi nevyhneme, ale hlavně tak zbytečně mateme okolní řidiče, kteří pak mohou zkratkově zareagovat. To může mít za následek i čelní střet, což je přece jenom o něco málo méně příjemné než případné “vymetení” výmolu.